Ahoj, tady Kari.
Tvůrčí duše a introvertka nejraději se utápějící v hudbě. A ne, nemyslím tím, že si jednou za čas pustím něco nového. Ale hudba mě provází už od raného věku. Když jsem byla malá, s rodiči jsme žili v bytovce, kde byly na víkendovém a prázdninovém pořádku grilovačky. Většinou jsme se scházeli ještě s dalšími lidmi a tu a tam někdo přinesl i klávesy nebo kytaru. Zlatý časy! Občas mi chybí i taková maličkost, jako je ta vůně kouře, když se podpaloval gril nebo ohniště.
Ale zpátky k věci a bezstarostnému období, protože už v té době mě někdo pouštěl ke klávesům, abych si hraní vyzkoušela. A samozřejmě jsem i zpívala! Nejčastěji „Hrobaře“. Paradoxně si na tohle nepamatuju, ale rodiče mi vždycky říkávali, že jsem tuhle písničku zpívávala vždycky.
Láska k hraní nikdy nezmizela. Vždy, když jsme jezdili
za dědou, půjčovala jsem si jeho klávesy. A tu a tam děda zahrál i na akordeon
nebo harmoniku. Svým způsobem byl děda, taťkův taťka, takový bohém. Po večerech
hrál mariáš, v garáži si pálil vlastní chlast a kouřil jednu za druhou. A
běda, když mu v kávovým lógru nestála lžička!
A jak jsem dospívala, po víkendech a večerech jsem
poslouchala kazety a rádia a ve dvanácti začala psát první písničky. Myslím
ale, že z té doby jsem si nic neschovala. S poklidem ale můžu říct,
že se jednalo o samé depresivní záležitosti 😊
V pubertě jsem (asi jako každý) experimentovala s různými
žánry. Na tohle období vzpomínám ale dost nerada, takže mi promiňte, že se
touhle érou nebudu zabývat blíž. Jen vyzradím, že žánry, jako goth rock, deathrock
a punk, na mě měly velký vliv. Stejně jako David Bowie nebo Tina Turner, kterou
jsem nejčastěji poslouchala na tátových kazetách.
V osmnácti jsem ale přesedlala k indie rocku a dá
se říct, že díky skvělému repertoáru na soma.fm (konkrétně IndiePop Rocks!)
jsem našla sama sebe.
Pořád jsem ale tak nějak tajně snila o tom, že bych se
hudbou ráda živila. A tak jsem ve volném čase hudbu i skládala. Teprve před pár
lety, když jsem si hledala práci, mi David Věžník nabídl, zda bych nechtěla
psát pro musicserver.cz. No jasně! Jak bych takovou nabídku mohla odmítnout!
Mělo to ale háček. Nikdy jsem o hudbě pro žádný magazín nepsala. Sem tam jsem
se zmínila o nějaké písničce na Facebooku, o kapelách jsem mluvila na blogu,
ale tím to haslo. I tak mi David dal šanci, za kterou jsem dnes nesmírně
vděčná.
Dodnes si vzpomínám na svou první recenzi. Suede a „She
Leads Me On“ byla moje poprvé. Tahle britská formace patří k mým oblíbencům
(díky „7 epoch rocku“!), a tak jsem se rozhodla, že si zkusím napsat i recku.
Vůbec jsem nevěděla, jak začít, jak psát, jak dlouhá by měla být, zda srovnávat
s předchozími počiny, zda srovnávat s jinými kapelami atd. Dnes ji
vnímám za docela křečovitý kousek. Příští recka snad bude lepší…
Upřímně, trvalo mi nějakou dobu na to, jak napsat takovou recenzi. Ono je to ale vlastně jednoduchý. Když jsem kdysi viděla post na Facebooku od kolegy Honzy Trávníčka (pardon, za toho Jirku! :D), kde nazval hudební publicisty jako „hudební nerdy“, tak mi to začalo dávat smysl. Vždyť já na to šla celou dobu špatně! A od té doby se snažím recenze psát formou vyprávění. Přece jen… i deska vypráví příběh, a mým úkolem je ho převyprávět. Předat to poselství zase jiným posluchačům, ale případně i rozpoutat diskuzi. A je jedno, jestli se pod článkem najdou pochvalné komentáře nebo naopak. Ne každý preferuje stejný hudební žánr, což je úplně v pohodě 😊Vlastně stejně přistupuju i k publicistickým článkům, což byla v posledním případě úžasná Sister Rosetta Tharpe!
A abych nezapomněla, hudbě se věnuju i po odbornější stránce! Pár let už píšu pro magazín TopMuzika.cz, kde se snažím čtenářům předat nejen tipy ohledně různých hudebních nástrojů, ale sem tam napíšu i něco zajímavějšího. Momentálně mám na programu seriál na téma ‚Tradiční hudební nástroje z různých koutů světa‘ :)
A ano, pochopitelně, že vytváření playlistů je v mém případě taková spíš úchylka. Pár jich mám na Youtube, pár na Spotify. Zapomeňte ale na kolekce vystihující daný žánr. Playlisty tvořím podle nálady, ale i vzpomínek a citového rozpoložení z období dospívání. Na Spotify mám třeba playlisty, jako jsou Rotten nebo Gone. Ne, nejedná se o žádnou depku, i když...Rotten mi třeba připomíná moje temný čtrnáctiletý já. Gone, byť zní fakt prazvláštně, je definicí odpoutání se od reality. Nechybí ale ani playlisty k mým pisatelským počinům. Pomalu dávám dohromady kolekci k rozpracované novele Sněhurka z Williamsburgu. Paradoxně playlist k vydaným básnickým sbírkám chybí. Že bych se do jeho sestavení pustila o víkendu? Uvidíme!
No, o tom, jak tvořím playlisty, bych mohla mluvit hodiny. Hudba mě sice neživí v pravém slova smyslu (stále je to volnočasovka), ale vlastně
je něco, čemu se ráda věnuju naplno. A to i hraní na baskytaru 😊
A co vy? Jaký máte vztah k hudbě?
Komentáře
Okomentovat