Víte, co je body shaming, k čemu může vést a proč si raději dvakrát rozmyslet poznámku na cizí postavu, než ji řeknete nahlas? Protože jsme se obě v minulosti s tímto jevem setkaly osobně, rozhodly jsme se sdílet své zkušenosti.
Foto: Pexels.com
Co je body shaming?
Abyste byli při čtení v obrazu, pojďme si vysvětlit co to jen body shaming vlastně je. Jedná se o formu ponižování, kritizování, urážení a komentování jedince na základě jeho vzhledu. Samotné slovo je odvozeno z angličtiny a doslova znamená zostuzování těla.
Protože obě máme s tímto negativním komentováním těla bohužel mnoho zkušeností, rozhodly jsme se o ně s vámi podělit formou rozhovoru.
Kari, protože oběma nám je již přes třicet a měly bychom se mít rády takové, jaké jsme, začnu otázkou: Dokážeš si negativní komentáře na svou postavu nebrat osobně?
Kari: Dřív tomu tak rozhodně nebylo. S bodyshamingem jsem se setkala už na druhém stupni základní školy. A na tohle období vzpomínám hrozně nerada. V tomhle období jsem byla šikanovaná pro svůj vzhled a jinakost a to i od starších kluků z místního učňáku, když jsem občas spěchala na autobus domů. Dodnes si pamatuju, jak jeden z těch kluků vykřiknul "Ty vole, to je holka nebo kluk?!". Popravdě kdybych tenkrát na autobus nespěchala, tak asi na místě zamrznu, i když tohle byl jen slabý odvar, kterému jsem čelila. S další bolestivou zkušeností jsem se setkala během jednoho dne, když jsem přicházela ze školy. Hned u vchodu stála nějaká paní, později jsem se dozvěděla, že se jednalo o nějakou módní agenturu či co, která si vždycky někoho vyhlídla a danému člověku dala letáček nebo pozvánku ke castingu. A já mezi těmi vyvolenými nebyla. Samozřejmě jsem v té době nosila vyholené vlasy a nikdy jsem nebyla vysoká, což ale v té době třináctiletému dítěti nevysvětlíte. A i to mě docela mrzelo a nutilo k otázkám, jestli bych neměla víc zhubnout, jestli bych se neměla snažit zapadnout a být ta "normální"... Dnes už ale někoho, kdo se mojí postavě vysmívá posílám do háje nebo nereaguju. Bojuju s několika zdravotními problémy a smířila jsem se s tím, že nikdy nebudu mít postavu jakou se pyšnila v mládí třeba Cindy Crawford. Je tu přece diverzita a co lidské tělo, to unikát :)
Jak vnímáš tyhle komentáře ty?
Káťa: Dříve jsem si je brala hodně osobně a mrzely mě, protože jsem je slýchala zejména od své rodiny a kamarádů. Byla jsem totiž drobná a hubená, což jsem vlastně pořád, ale v minulosti mě komentáře o tom, že nejím, že jsem jako lunt, tyčka a anorektička byly extrémně nepříjemné. Nicméně časem si na ně člověk zvykne a už je ani nevnímá. Když někdo utrousí poznámku na moji postavu nyní, jen nad tím mávnu rukou, protože vím, že já jsem se sebou spokojená a co si myslí ostatní si nemusím brát osobně.
Zdroj: Unsplash.com
Kačí, když o tom teď přemýšlím, myslíš si, že bodyshaming vede k dysmorfobické poruše?
Káťa: Rozhodně ano! Když každý den od svého okolí slýcháš nelichotivé poznámky na své tělo, rozhodně se z toho může vyvinout obsedantní přemýšlení o tom, jak vypadáš a co bys měla maskovat a třeba i změnit. Zejména pokud jsi body shamingu vystavena v pubertě, kdy jsi stále ve vývinu. Tehdy si poznámky ostatních lidí bereš hodně k srdci. Neumím si představit, jaké musí být vyrůstání v současné době, kdy jsi od narození obklopena sociálními sítěmi a kromě skutečných komentářů se můžeš setkat s hanlivými komentáři také v online prostoru.
Máš na to stejný názor?
Kari: S tímhle se naprosto ztotožňuju! Popravdě ani sama nedokážu říct, jak vypadám. Někdy si stoupnu před zrcadlo a ptám se, jestli nemám náhodou až moc kil nahoře, protože je prostě "vidím". Pak vidím nějaký ten "hubnoucí" pořad a hrkne ve mně, že vypadám přesně tak jako ta či ona osoba, byť mám třeba o osmdesát kilo míň. Ale prostě se tak vidím.
Tady bych taky ráda zmínila i ty filmy, kdy je divákům hlavní hrdinka představována jako "obézní" viz třeba Bridget Jones. Ne, že bych si tenhle snímek někdy dobrovolně pustila, ale když na něj vidím upoutávku třeba teď, tak si říkám, že Bridget byla vždycky vlastně hubená (ne štíhlá), ale zkrátka měla hezkou postavu. A že nám tahle vina "obezity" byla servírována ve velkém...
Káťa: Tady na Tebe ještě navážu! První film o Bridget Jones jsem totiž viděla v době, kdy mi bylo náct a pamatuji si, že jsem ji vnímala jako tlustou, což mi teď přijde skutečně bizarní. V době, kdy jsme vyrůstaly, byl totiž skutečně kladen důraz na neskutečné míry a mnoho filmových a seriálových hrdinek, které byly nazývané obézní a tlusté, mělo naprosto normální postavu. Naštěstí již touto optikou na svět okolo nekoukám, ale přijde mi absurdní, že jsem si myslela, že je Bridget Jones tlustá.
Foto: Pexels.com
Dysmorfobická porucha mě rovnou přivádí k dalším poruchám - mentální anorexii, bulimii a záchvatovitého přejídání. Ovlivnily Tě někdy komentáře ostatních lidí natolik, že se změnil tvůj vztah k jídlu?
Kari: Určitě ano a tahle porucha mě bohužel doprovází dodnes. A to i když mám kila navíc. Někdy se najím víc, někdy držím půst. Čím ale stárnu, tím víc na sobě pozoruju, že k těmhle extrémům tíhnu hlavně v zimě, kdy se zhoršují i moje deprese. Nejednou jsem v dospívání slyšela komentáře, jako "Ježiš, zase žere..." Někdo by se nad tím třeba i pobavil, ale když tyhle narážky slýchá člověk poměrně často, dost ho to ovlivní. Nedávno jsem dokonce i o svém problému mluvila na sockách a dočkala jsem se naopak slov "Ty vole, jdi se nažrat a nehraj si na chudinku". Dřív by mě to sebralo, ale dneska si řeknu, že nikdo nevidí do ničího života a problémy tu jsou od toho, aby se řešily, aby se o nich mluvilo, aby tak člověk získal větší sebejistotu se sebou něco dělat.
Foto: Unsplash.com
Nedávno jsem na sociálních sítích viděla moc hezký příspěvek, respektive nápis "Moje tělo není trendy" a že "Každé tělo je beach body". Bohužel i tyhle povzbuzující a motivující hlášky vedou k nenávisti. Proč si myslíš, že tomu tak je?
Káťa: Tady bych se opět ráda vrátila k filmům, seriálům a sociálním sítím. Stále je totiž normou, že ženy chodí nalíčené, hezky oblečené, vždy mají perfektní manikúru a vypadají dokonale i ráno po probuzení. Nenapadá mě, kdy naposledy jsem viděla filmovou či seriálovou hrdinku, která by šla spát bez make-upu, měla oloupaný lak na nehtech a nebo zkrátka a dobře skutečně neměla svůj den. A pokud jsme v tomto prostředí vyrůstali, snadno získáme dojem, že takto to chodí také v reálném světě.
Aby mladé dívky a ženy získaly co nejvíce lajků, prohánějí své fotografie filtry a používají retuše, protože přirozená krása jednoduše neletí. Proto je pak šokující, když někdo ukáže skutečnost, protože každý věří nereálným ideálům a ženské tělo, které bylo v minulosti oslavováno, je nyní haněno. Nechci ani vědět, jakým peklem by si v současné společnosti prošla žena, jež posloužila jako předloha pro Věstonickou venuši. Přitom jizvy, strie a pihy jsou zcela normální a každý by měl mít rád své tělo, už jen kvůli tomu, co všechno dokáže. Já jsem jednoznačně fanynkou těchto motivujících hlášek, ale chápu, že člověk může z médií snadno získat pocit, že tělo, které není dokonalé, není hezké. Přitom dokonalost neexistuje a naše představa o perfektním těle je založena na absurdní představě, že žena s výškou 170 cm a více by měla mít míry 90-60-90. Pro srovnání - já neměřím ani 170 centimetrů, ale všechna tato čísla přesahuji a slýchám, že mám postavu anorektičky.
Foto: Pexels.com
Kari, protože chci skončit pozitivně, co bys doporučila lidem, kteří se s body shamingem setkali? Jak si myslíš, že se s ním dá bojovat, bránit se mu a nenechat se jím ovlivnit?
Kari: Úplně si nejsem jistá, jestli v tomhle směru můžu rozdávat pozitivní rady zrovna já :) Ale je úplně v pořádku svoje tělo zbožňovat stejně jako ho někdy nenávidět. Sama mám tělo pokryté striemi, protože jsem během dospívání strašně rychle přibrala. Někdy se za ně stydím, někdy je vnímám jako příběh, který mi do života přihrál sám život. Každá nedokonalost je vlastně dokonalost. Ne všichni máme úplně stejně jizvy na úplně stejných místech, ne všichni máme úplně stejné pihy na úplně stejných místech a ne všichni máme pevná prsa jako instagramová body build influencerka. A právě ta jinakost je na světě to nejkrásnější :) Ale moc dobře chápu, že moje slova mohou jinak vnímat dvanáctileté slečny a jinak ženy v mém věku. Ve všech případech - s tělem je třeba naučit se žít, i když je to v rámci třeba nějaké závažnější nemoci hodně složité. To je ale na další kapitolu :) Tak či onak, buďte na sebe všichni pyšní. Je to právě vaše tělo, díky kterému ráno vstanete z postele. A vaše vůle žít. Abych tady citovala oblíbenou hlášku ze seriálu The OA : "Kdo nemá stín, nemá vůli žít" :)
Co bys vzkázala našim čtenářům ty? :)
Káťa: Myslím si, že jsi to shrnula krásně a nemám vlastně co dodat. Zcela s tvým poselstvím souzním a zastávám názor, že krása vychází zevnitř. Velkou inspirací by pro dospívající dívky (ale také dospělé ženy) mohla být píseň od Ewy Farne - Tělo. Ta je totiž podle mého názoru milostnou písní lidskému tělu a potvrzuje, že každé tělo je dokonalé.
Komentáře
Okomentovat