Protože Kavky jsem s Káťou zakládala jako společné dítko, které se zaměřuje na témata, která se mnohdy vyhýbají mainstreamu, rozhodla jsem se dnes napsat další tak trochu nekonvenční článek. Téma? Alternativní svět a pracovní prostředí.
Oblečení jako odraz osobnosti
Lidé s alternativním stylem nevolí své oblečení jen na
základě toho, aby se odlišili. Neříkám ale, že to tak platí vždy. Styl se pro
jedince mnohdy stává projevem vlastního názoru, odrazem identity nebo dokonce
formou obrany. Dost možná se vám v tomto případě vybaví styly jako punk,
goth, steampunk, emo nebo hippie a další. Nejedná se ale jen o módní výstřelky,
ale o životní styl.
Oblečení (ve všech případech) signalizuje, ke komu člověk
patří. A jelikož jsem se v dnešním článku rozhodla zaměřit na alternativní
scénu a pracovní prostředí, pojďme se na toto téma podívat blíže.
Když vás oblékají předsudky
Bohužel i v dnešní době platí, že jinakost rovná se
mnohdy méněcennost – tedy z pohledu těch „normálních“. Těch, kteří se nad
někoho musí neustále povyšovat. I dnes si lidé spojují vzhled s morálním profilem.
Snad jako by černý kabát až na zem byl uniformou sériového vraha a barevné
vlasy zpochybňovaly schopnost řídit projekty nebo odpovídat na e-mail včas…
A přitom se jedná jen o předsudky. Znáte ale třeba postavu
Abby z Námořní vyšetřovací služby? Neuvěřitelně inteligentní
gotičku a roztomilejší forenzní specialistku byste těžko pohledali. Nebo co
třeba Lisbeth Salander? Pro někoho problematická, ale i ona svou práci odváděla
víc než na milion procent. Anebo Tonksová z Harryho Pottera. I ji
můžeme považovat za alternativní postavu ve fiktivním světě. A tak dál a tak
dál.
Bohužel mnoho lidí stále předpokládá, že když někdo vypadá
výstředně, je automaticky méně důvěryhodný nebo méně kompetentní. Kde se ale
vlastně bere ten strach z jinakosti?
Systém, který si přeje uhlazenost
Teď asi budu znít trochu jako odpůrkyně systému a všech
autorit. Pravdou ale je, že žít v těle, které na sobě nese symboly odporu,
zranitelnosti nebo vášně, a zároveň fungovat v systému, který si přeje
uhlazenost, je jako stát neustále na mostě mezi dvěma světy.
Než jsem začala podnikat, snažila jsem se zapadnout.
Schovávala jsem svoje tetování (a že to byl většinou problém, protože jsem
potetovaná od hlavy k patě – ano, doslova – ale bez tetování se cítím jako
zebra bez pruhů), barvila jsem si vlasy na blond, můj šatník stával z pastelových
barev a vyndala jsem piercingy. Celé ty roky jsem si snažila namluvit, že ta „fáze“
je za mnou, a že teď budu „normální“. Ve skutečnosti jsem ale uvnitř
trpěla.
Nedávno jsem tomu všemu ale řekla dost a začala být zase
sama sebou. Vždyť přece vzhled nemá na moje pracovní výkony vůbec žádný dopad.
Ovlivňuje mě snad barva vlasů při psaní? Mají ty černé punčochy vliv na to, jak
(ne)používat klíčová slova podle MarketingMineru, aby text zněl přirozeně? Už
takhle to přece zní jako blbost 😊
Systém je ale nastaven tak, aby lidé byli poslušní,
nevyčnívali z davu a zbytečně se nevyptávali. Tedy – tak alespoň v kostce.
I když…
Alternativní styl jako inspirace
Alternativní styl se často ocitá v podivném paradoxu.
Na jedné straně jej lidé vnímají jako něco radikálního, co do firemního světa nepatří,
ale na druhé straně se stává inspirací pro reklamní kampaně, kolekce velkých
módních značek nebo vizuální styl youtuberů.
Jak si ale dnes zachovat svou vlastní autenticitu, když se
alternativní estetika stává často pouhým byznysem? A je to i přes dnešní
benevolentní dobu vůbec možné?
Alternativní styl je totiž otázka integrity, míry
přizpůsobení a vnitřního nastavení hodnot. Člověk, který žije trochu jinak, také
musí balancovat mezi tím, co si přeje být, a co je od něj vyžadováno. I nadále
je třeba se učit manažery, že barva vlasů není měřítkem schopnosti a že důvěryhodnost
se neměří korzety.
Zaměstnání by navíc nemělo být místem, kde se lidé stávají
bezbarvými verzemi sebe samých, ale místem, kde dělají, co je baví, jak nejlépe
umí bez toho, aniž by byli šikanováni na základě vzhledu. Sama ale usuzuju, že
je v některých sférách třeba dělat kompromisy.
Přesto - nebyl by svět ale nudnou šedí nebo děsivou orwellovskou
dystopií, kdybychom všichni vypadali stejně?
Komentáře
Okomentovat