Ženy v díle Davida Lynche nejsou jen postavami. Jsou symbolem, tajemstvím i klíčem k pochopení světa, který se bortí pod tíhou reality. V dnešním článku jsem se rozhodla zaměřit na to, kdo skutečně jsou? A jaký byl Lynchův postoj k ženám?
Mezi snem a noční můrou
Když přistoupíme k tvorbě Davida Lynche jako ke snovému
labyrintu, zjistíme, že jeho ženské postavy nejsou žádnou trad wife. Nejsou to
jen „femme fatales“ nebo pasivní oběti, ale jsou to zrcadla, ve kterých se láme
vědomí, viny, touhy a násilí. Ale právě tímto zrcadlením často budí
kontroverze. Jsou tyto ženy obětí režisérova stylu, nebo jeho poetického gesta?
Jsou psány s empatií, nebo exploatací?
Příběhy, které Lynch vypráví, nejsou nikdy jednoduché. Vždy
něco zůstává nevyřčeno, potlačeno. A právě ženské postavy často nesou tíhu
těchto tajemství. Laura Palmer, Diane Selwyn, Dorothy Vallens… Jejich utrpení
není jen motivem, ale je samotnou strukturou příběhu.
Ale proč tomu tak je?
Laura Palmer: Krásná mrtvá v srdci Ameriky
Je možné začít jinde než u Laury Palmer? Dívka, která „žila
dvojí život“, a jejíž smrt otřásla nejen fiktivním městem Twin Peaks, ale i
vnímáním žen v televizním dramatu. Laura není jen zavražděná teenagerka, ale je
symbolem toho, jak se pod maskou spořádané společnosti skrývá temnota.
Lynch nám v seriálu Městečku Twin Peaks i ve
filmu Ohni, se mnou pojď ukazuje Lauru jako dívku, kterou ničí nejen
vnější zlo, ale i to, které přichází z nejbližšího kruhu. Incest, závislosti,
skrytá bolest – to vše ukazuje, že Lynch v ní nevidí jen oběť, ale tragickou
hrdinku.
A právě tady začíná být vztah Lynche k ženským postavám
ambivalentní. Ukazuje jejich sílu, ale zároveň je vystavuje neustálému utrpení.
Máme to vnímat jako kritiku patriarchální společnosti? Nebo jako estetizaci
násilí?
Mulholland Drive: Tělo a identita v rozpadu
Ve Mulholland Drive se ženské postavy rozkládají na
více vrstev: jsou milenkami, soupeřkami, dvojnicemi, projekcemi. Diane a Betty,
Rita a Camilla – jména se mění, vztahy se lámou, realita se ztrácí. Celý film
je jako sen, ve kterém ženské tělo není jen objektem touhy, ale také nositelem
křehké identity.
Kamera se nebojí detailních záběrů, ženská nahota je častá,
erotické pasáže téměř snové. Ale současně nelze popřít, že právě tyto ženy jsou
nositelkami celé narativní síly. Ne muži. Ti jsou většinou loutkami nebo
nečitelnými figurami v pozadí.
Musím se tedy zeptat: Je to exploatace, nebo je to výsostný
prostor ženské subjektivity? Může být bolest vyjádřením síly? A je vůbec možné
interpretovat ženské postavy v Lynchových filmech jen podle binárního rozdělení
„mužský pohled vs. ženský pohled“?
Blue Velvet: Intimita, násilí a tajemství
V neposlední řadě musím také zmínit oblíbený snímek Blue
Velvet. Postava Dorothy Vallens, kterou ztvárnila bravurní Isabella
Rossellini, v tomto snímku je možná jednou z nejkontroverznějších žen
Lynchova vesmíru. Zpěvačka nočního klubu, která je sexuálně i psychicky
ovládána sadistickým Frankem Boothem, ale zároveň má komplexní vztah ke své
bolesti. Film šokoval jednou scénou, kterou nechci neposkvrněným vyzradit,
ale co nám tím Lynch skutečně říká?
Někteří kritici tvrdí, že Lynch z Dorothy dělá fetiš. Jiní
vidí postavu jako výpověď o traumatu, které nemá jasné kontury. Opět se
dostáváme ke klíčové otázce: Využívá Lynch ženské postavy jako nástroje
estetického šoku, nebo jim dává hlas v jazyce bolesti?
Malá zajímavost
Charismatická Isabella s Davidem Lynchem dokonce
tvořila několik let také pár. Vždy mluvila o tom, že spolupráce s Lynchem byla
výjimečně intimní, přitom ale založená na vzájemném respektu a důvěře. Nikdy ji
podle jejích slov nechtěl ovládat ani stylizovat, ale spíš s ní vedl tichý,
intenzivní dialog.
Tento způsob práce se opakoval i s jinými herečkami. Pro
Lynche totiž herečka není pouhý nástroj nebo prostředek k dosažení režijního
záměru. Je to partnerka, médium, zrcadlo i inspirace. Jeho metoda se vyznačuje
tím, že ženám na place často dává svobodu, ale zároveň s nimi sdílí velmi
osobní témata. A právě díky této rovnováze dokáže v jejich výkonech zachytit
cosi syrového a autentického.
David Lynch byl ochránce žen, nikoliv manipulátor
Ve světě filmu, kde mnoho režisérů bylo (a stále je)
obviňováno ze zneužívání moci vůči herečkám, působí Lynch téměř jako opak. Jeho
způsob práce je hluboce intuitivní, nikoliv direktivní. Možná to souvisí s tím,
jak umělec vnímal lidskou přirozenost. Lynch věřil, že krása a bolest jsou
neoddělitelné, že světlo přichází jen skrze stín. A právě ženy v jeho filmech –
i v jeho životě – tuto dualitu zosobňují.
Co se týká osobního života, David Lynch byl čtyřikrát ženatý
a měl několik dlouhodobých partnerek. Přesto se o jeho osobním milostném životě
ví jen málo. Sám se k němu prakticky nevyjadřoval. Navíc se nikdy netajil
obdivem k ženám. Spolupracoval s mnoha herečkami opakovaně, podporoval jejich
kreativitu a často tvrdil, že „ženy rozumí emocím víc než muži“. Jeho
spolupráce s herečkami jako Sheryl Lee, Laura Dern, Naomi Watts nebo Isabella
Rossellini je založena na důvěře a uměleckém dialogu.
Laura Dern, jeho múza, dokonce několikrát zmínila, že se při
natáčení s Lynchem cítila „absolutně v bezpečí“, i když šlo o
emocionálně extrémní scény. Co to znamená? Je možné, že Lynch zobrazuje bolest
a destrukci ne proto, aby ženy ponižoval, ale protože jim dává prostor být
komplexními postavami – s vlastní temnotou, touhami i stíny?
Když se podíváme na všechny ženské postavy v Lynchově díle,
máme dojem, že nesou hlubší smysl. Jsou jako archetypy: matka, milenka, dvojník,
oběť, ale zároveň se vždy vzpírají jednoduché interpretaci. Jsou snem i
skutečností.
Možná to, že nás Lynch nutí ptát se na to, co ve skutečnosti
znamená být ženou v patriarchálním světě, který je plný zrcadel, rolí a iluzí.
Ukazuje, jak snadno se ženská identita může stát projekcí mužských obav, tužeb
a traumat. Ale zároveň umožňuje, aby tyto ženy měly své příběhy.
Muž, který respektoval ženy a jejich temnotu
David Lynch nebyl ani aktivista, ani ideolog. Ale jeho vztah
k ženám byl hluboce lidský, pokorný a intuitivní. Uměl pozorovat. A především uměl
naslouchat a důvěřovat. Vždy dával ženám prostor pro komplexitu, pro mystérium
i pro rozpad. Je to málo? Nebo je to právě to, co v dnešním světě chybí?
Možná Lynch ženy neoslavoval tím, že by je stavěl na
piedestal. Ale respektoval jejich temnotu a zranění. A v tom se zrcadlí to
nejdůležitější: David Lynch skutečně viděl ženy.
Komentáře
Okomentovat