Proč muži chtějí být jako Andrew Tate a ne Keanu Reeves?

 

Ještě před pár lety to vypadalo, že západní svět míří směrem k větší rovnosti. Kampaně jako #MeToo posilovaly sebevědomí žen a jedním z hlavních témat veřejné debaty byla genderová rovnost. Přesto jsme dnes svědky opačného trendu: nárůstu šovinismu, toxické maskulinity a misogynie, která obzvlášť silně zasahuje mladé muže. A proto jsem se dnes rozhodla popovídat o tomto tématu.

Víc než jen strach z rovnosti

Aby člověk pochopil nějaký problém, je třeba se vydat ke kořenům. Asi uznáte, že bez pochopení souvislostí nelze nic nebo nikoho odsuzovat. A jelikož mám vždy tendence jít do hloubky a vždy všechno pochopit (alespoň zčásti, protože jinak by mi věci nedávaly smysl), dnešní článek není výjimkou.

I když by někdo mohl namítat, že je šovinismus jen dalším společenským výstřelkem, není tomu tak. Kořeny šovinismu sahají k historickému uspořádání společnosti, v němž byly role mužů a žen pevně dané. Muž byl živitelem a ochráncem rodiny, žena se o ni měla starat a být svému muži pokorná. Tento koncept tu byl stovky let, přičemž šovinismus vznikl jako jakési ideologické zdůvodnění nadřazenosti. A pozor! Ne na základě faktů, ale tradice, náboženství a společenských očekávání.

Tyto tradiční vzorce se však pomalu začaly hroutit – mohla bych připomenout třeba i zákon akce a reakce nebo hlášku z Johna Wicka: „Následky“.

Muži, kteří nenávidí ženy

Proč ale někteří muži nesnášejí ženy? Ponořme se trochu do filozofické úrovně – snad každá nenávist vychází ze strachu z ohrožení. Nenávidíte pavouky? Dost možná se jen bojíte, že by vás mohli kousnout. Nenávidíte vosy? Dost možná vám jen vadí, když letí kolem bez úmyslu vás bodnout, ale vaši mysl zachvátil scénář strachu z bodnutí. Nenávidíte ženy? Dost možná se bojíte, že vás v některých rolích nahradí a vy už nebudete ti „ochránci“.

Je třeba si ale uvědomit, že sufražetky a feministky po celém světě nebojují o nadvládu, ale o rovnoprávnost. Ženy chtějí mít stejné možnosti, chtějí mít právo rozhodovat o… zkrátka chtějí mít právo. Ty pravé feministky ale bojují i za práva mužů – i muži by měli mít možnost se plnohodnotně podílet na chodu domácnosti, měli by mít právo být na mateřské, měli by mít právo na projev svých emocí – zapomeňte na to, že „nebreč – vždyť jsi chlap a ti nebrečej“. O tomhle je ten feminismus – o rovných možnostech. Ale o feminismu třeba někdy jindy.

Proč tedy muži nenávidí ženy?

Především z důvodu změny společenských rolí. Ženy dnes vydělávají víc, získávají vyšší pozice a nepotřebují mužskou podporu pro ekonomické přežití (přinejmenším ne v takové míře jako tomu bylo kdysi).

Mladé generace také zažívají více osamělosti, sociální izolace a nejistoty ve vztazích. Někteří muži pak hledají viníka venku: v ženách, které „mají příliš vysoké nároky“, „jsou zkažené feminismem“ nebo „nechtějí obyčejné chlapy“. S tím samozřejmě souvisí i internetové komunity a v neposlední řadě i Andrew Tate.

Andrew Tate není ikona, ale symbol toxické maskulinity

Andrew Tate se stal pro část mladých mužů jakýmsi „mentorem“, který slibuje jednoduché recepty na úspěch, bohatství a dominanci. Jeho vliv není náhodný — dokonale využívá algoritmy sociálních sítí, které zvýhodňují krátká, kontroverzní a agresivní videa.

Tate vždy sázel na luxus, sílu a nadřazenost nad ženami, přičemž jeho přímé a útočné projevy na mladé muže bohužel působí jako magnet. Tate se mužům snaží vštípit, že oni jsou údajně ti utlačovaní, že systém ovládají ženy a že ženy ztratily veškerý respekt a soudnost. Naneštěstí jeho přesvědčení padá na úrodnou půdu hlavně u chlapců a mladých mužů, kteří se cítí nejistí, frustrovaní nebo sociálně osamělí.

Zásadním problémem je, že Tate normalizuje agresivní maskulinitu: podporuje přesvědčení, že muž má právo ženy ovládat, že empatie je slabost a že vztahy jsou hra o moc. A tím se dostáváme ke komunitě incelů. Komu?

Komunita incelů nabývá na síle

Incelové, tedy lidé označující se jako „involuntarily celibate“, představují internetovou subkulturu, která vznikla z pocitů osamělosti, odmítnutí a nedostatečného sebevědomí. Jedná se o poměrně nový pojem, který si v tomto článku zaslouží své místo. Abych tedy vše uvedla na pravou míru – z původně podpůrného prostoru se postupně vyvinula komunita, v níž část jejích členů nachází úlevu v kolektivní frustraci a v pocitu, že jejich neúspěchy ve vztazích nejsou osobním problémem, ale důsledkem „zkaženého systému“, feminismu či ženské autonomie.

Ve zkratce řečeno – za všechno mohou (údajně!) ženy. Síla incelů roste zejména kvůli algoritmům sociálních sítí, které podporují polarizující obsah, a díky tomu, že mladá generace mužů se cítí stále izolovanější a nejistější. Bohužel anonymita internetu poskytuje bezpečný prostor pro ventilaci hněvu, ale zároveň podporuje radikalizaci, čímž se komunita incelů stává nejen početnější, ale i výrazně toxičtější.

Asi jste sami zaznamenali výrazný nárůst anonymních profilů, které si zlost vybíjejí na všech ženách. A je jedno, jestli jste slavná osobnost nebo ne. Abych se dostala k jádru věci… napadlo vás někdy, proč muži chtějí být jako Tate a ne třeba Keanu Reeves, kterého obdivují všichni a v diskuzích na sockách je často označován jako „muž bez hejtrů“?

Proč muži upřednostňují být jako Tate a ne Keanu Reeves?

Existuje několik důvodů, proč část mužů přirozeně tíhne spíše k „Tateovu modelu mužství“ než k tomu, který reprezentuje Keanu Reeves. Nejde ale ani tak o to, že by většina mužů chtěla být agresivní nebo misogynní. Jde o to, že Tate nabízí rychlé, jednoduché odpovědi na složité problémy, zatímco Keanu představuje model, který je tichý a možná až příliš komplexní.
Keanu Reeves, ten Neo z Matrixu nebo nesmrtelný John Wick: ještě před příchodem Tatea chtěl být snad každý muž jako Neo. A proč? Protože se stal symbolem svobody. Protože to byl právě Neo, který systému řekl jedno klidné: „Ne“.

Přesto v něm ale kvůli dostatku soucitu, empatie a charismatu vidí incelové „slabší kus, který se podřídil ženské nadvládě“. Incelové jsou totiž toho staromódního názoru, že chlapi nebrečej a pokud jo, tak jsou to slaboši. A to je pro mladé muže nepřitažlivé.

Na druhou stranu vnímají Tatea jako jednoduchou a primitivní formu síly. Zatímco Tateův přístup k životu se nese v duchu materiálních hodnot (jak jsem zmiňovala – luxus, dominance a moc), Keanu Reeves je ztělesněním lidskosti, pokory a laskavosti.

Tate navíc pracuje s frustrací a strachem a říká mladým mužům to, co chtějí slyšet: že jejich problémy nejsou jejich vina, ale chyba žen, feminismu, společnosti nebo systému. Vesměs se jedná o vymývání mozků a svým způsobem i zneužívání. Asi bych mohla říct, že tenhle narativ se podobá i kultu. Kultu Andrewa Tatea.

Muži ho upřednostňují zejména proto, že nabízí jasné role a pracuje s jejich bolestmi a frustracemi. Keanu představuje zdravé mužství, ale tiché hodnoty potřebují čas a zralost — a to mladým mužům, kteří se cítí ztracení, často chybí.

A teď mi povězte – byli byste raději jako Andrew Tate nebo Keanu Reeves? Co pro vás znamená moderní představa šovinismu? A mohou být incelové opravdovou hrozbou pro společnost?

Kari