Glosa: Ne všechno musí mít škatulky

 


Žijeme v době, která je kromě toho, že je nesmírně rychlá, dle mého i přespříliš perfekcionistická. Aniž bychom si to uvědomovali, většina lidí žije život v dilematu ve stylu „buď, anebo“. A pak tu máme ony škatulky. Jsou ale zapotřebí?

Člověk má už odjakživa přirozenou potřebu si svět zjednodušovat. Když jsem dospívala, těšila jsem se, až mi bude osmnáct, vypadnu z domu a budu si žít život tak nějak po svém. Jenže ne vždy jdou věci podle plánu (a vsadím svoje prošmajdaný boty, že si tohle říkala většina puberťáků).

A jo, ach, to vztekání á la „Počkej, až mi bude osmnáct! Se sbalím a už mě nikdy neuvidíš!“

Nicméně o tomhle si dnes povídat nechci. Ráda bych se zaměřila na to, zda jsou škatulky tak opravdu důležité. Každý, kdo dospívá, chce někam přirozeně patřit – zejména ve škole. Ať už ke skejťákům, šprtům, „smažkám“, hoperům nebo emařům (používají se tyhle pojmenování dneska ještě vůbec?). V tomhle směru mi to vlastně tak nějak smysl i dává. Je to věk, kdy se každý hledá a chce někam zapadnout. Ale co když je těch škatulek víc než dost?

Problém dnešního světa spočívá v tom, že současnost je rychlejší než kdy dřív. Množství informací, které denně přijmeme, je obrovské. Abychom to zvládli, vytváříme si zkratky. Dnes už stačí vyslovit slova nebo pojmy jako „toxický“, „red flag“, „hustle kultura“ nebo „slow living“ a máme pocit, že najednou víme všechno.

Jenže nikdo z nás nežije v krabici, která je popsaná hashtagy (protože i hashtagy jsou škatulky).

Nicméně nepřicházíme dnes tak nevědomky o svoje lidství? Vždyť i na sockách se vlastně nevědomky prezentujeme jako kus zboží, protože máme určitý počet znaků k tomu, abychom vyplnili naše bio nebo popsali osobní branding. O internetových seznamkách, které slouží vesměs jen jako katalog, přehlídka catfishingu, hitparáda ghostingu a podobně, radši mluvit ani nebudu.

Nejde ale jen o nás samotné. Svoji škatulku má dneska (bohužel) všechno. Proč ale? V týdnu jsem narazila na Facebooku na příspěvek, kde byla na fotce Anya ze seriálu Buffy, přemožitelka upírů, a v komentářích jsem se nestačila divit. Protože většina komentujících Anyu popisovala jako autistku. Jako vážně? Anya byla jen spoustu století démonka pomsty, která se najednou po té neskutečně dlouhé době stala znovu člověkem, takže je jasné, že tu a tam působila jako z jiného světa a lidské emoce nechápala. Jak jsem se dočetla v komentářích, tak „Anya je metaforou pro všechny lidi s autismem“.

A scéna s Buffy, kde vlastní matce vysvětluje, že je přemožitelka a že by hrozně ráda měla normální život, ale že zabíjení démonů a upírů je vlastně její práce a že tohle je prostě ona? To je údajně metaforou „přiznání se k jiné orientaci“. Nekecám, vážně to takhle lidi na sockách vnímají.

Nebudu se ale dál rozepisovat, protože toho je až až. Stejně jako lidi označující sami sebe za „jedince s ADHD“, protože to je očividně cool. Ale ono je normální mít víc koníčků a nevědět, kam dřív skočit, a do toho zapomenout třeba klíče. Vždyť nemusíte mít hned ADHD…

Ne všechno musí být zařazeno do škatulek, ne všechno si musíte plánovat podle tabulek a už vůbec nemusíte žít podle nejnovějších trendů biohackingu.

Co mi dnes v tom světě chybí, je uvolněnost. Starší ročníky, vzpomínáte na dobu před internetem? Byla pomalejší. Když jsme se nudili, prostě jsme se nudili a práci odložili stranou (netrpěli jsme „prokrastinací“ nebo „únavovým syndromem“). Neměli jsme nutkání každých pět minut kontrolovat notifikace (na čem taky? 😊), často jsme si zapomněli hodinky, takže jsme domů chodili prostě až když se začalo stmívat nebo jsme se někoho na čas zeptali. A když jsme se zamilovali? Nikdo nám neřekl, že chodící protějšek je „red flag“, nebylo potřeba to všechno hned definovat jako „situationship“ nebo „trauma bonding“.

V kostce řečeno: naše životy nebyly součástí algoritmu.

Teď asi budu znít trochu jako vypravěčka sci-fi filmu, ale dnes je skutečně složité se odpojit. Jdeme do obchodu, kde platíme mobilem, hodinkami, kartou nebo prstenem, hledáme nové zaměstnání – je potřeba mít alespoň mailovou adresu, účet v bance – je třeba mít internetové bankovnictví, tvoříte – musíte mít účet na sociálních sítích, nákup na několik dní dopředu si můžete udělat z pohodlí domova pomocí internetu, pokud se chystáte na úřad – vše rychleji vyřídíte online. Zatímco jsme na začátku milénia všichni vnímali internet jako krok vpřed, asi jsme nečekali, jak se naše životy stanou součástí čísel. Skoro jako kdyby nic neznamenaly.

Umíme být ale vůbec ještě dneska spontánní? Umíme žít životy beze strachu, že bychom najednou nezapadli do škatulek? Schválně – co spontánního a vážně ulítlýho jste udělali naposledy vy?

 

Komentáře